Snad každý má místo kam se rád vrací, a kde si připadá jako "doma". Já jedno takové místo včera navštívil. Ale trochu jinak než obvykle. Stěhoval jsem své rodiče do nového bydlení. Maminku a tatínka - ležáka.
Kdo prožil, jistě chápe. Vydržet celý den v "mém" domě naposledy, prohrabávat se věcmi a vzpomínkami a neplakat, byl nadlidský úkon. Nevydržel jsem a podlehl. Při té záplavě slz jsem spatřil na zdi kůlny viset kus klacku zaklíněného mezi trámy. Vzpomněl jsem si. Držel jsem jej v ruce naposledy před 20 lety. Tehdy jsem si ho tam jako kluk "odložil" aby vyschnul. Měl z něj být luk. Nikdy jsem se k tomu nevrátil. Večer jsem odjížděl s novým odhodláním. Já a můj syn. My společně! Dokud je čas. Klacek si odvážím v kufru auta.... Gal 6,10 A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry Mat 9,15 Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. Comments are closed.
|
AutorPíšu o tom, co vidím a slyším kolem sebe a nenechá mne klidným. :-) Archives
March 2022
Categories |